Tiskové zprávy
Čtěte více
Já úplně nepatřím k fotografům, které potkáš na workshopu a učí tě, jak fotit. A když jo, tak většinou jen povídám o tom, co jsem kde ve světě zažil a jak moc hrubé zacházení Fujifilm foťák vydrží… Foťák umím ovládat, ale nejde mi moc povídat o tom, jak na něj. Zvládnu ale poradit, jak ho rozmrazit, když ti ve vichřici zamrzne ovládání času nebo třeba lamela. Tohle se mi v Kanadě stalo nespočetněkrát, když jsem tam prožil dvě zimy a nakonec jsem tam i rok a půl žil. Splitboardoval a jezdil ty nejlepší freeridy. Co si vyšlapeš, sjedeš a hlavně fotíš, co jenom jde.
Fotky, které na horách dělám, nejsou v lyžařských centrech, jsou úplně mimo civilizaci – asi 80 km od nejbližšího města. Nahoru musíš po svých, 1300-1800 výškových metrů na trase dlouhé 7-15 km. Musíš jít stejně rychle jako lyžaři, které doprovázíš a musíš umět sjet to samé co oni, protože většinou jiná možnost není. Nikdo na tebe nebude čekat, tak to prostě z bezpečnostních důvodů je. Musíš vědět kudy se dostat nahoru, a pak co nejlépe vyhodnotit cestu dolů.
Vždy jsme v lavinových svazích a bezpečnost je ta nejdůležitější věc, ne kterou musíš myslet. Spolehnout se můžeme jen sami na sebe, není kdo by ti tam pomohl, není tam signál, aby sis případnou pomoc zavolal.
Aby vznikly fotky, které dělám, musí se vždy sejít vše v souladu s horami, zkušenostmi a zdravým rozumem. Otočit se pod vrcholem a jít domů není nic neobvyklého. Počasí a podmínkám zkrátka neporučíš. Připravit se na takové focení v první řadě znamená znát co nejlépe dlouhodobý stav sněhového podkladu, sledovat změny v počasí, jako je například sněžení, změny teplot, vítr, viditelné známky předchozích lavin nebo kolaps sněhového podkladu.
Lavinová výbava a 100% vzdělanost jak s ní pracovat, je povinnost. Ve většině případů nejezdím s fotobatohem. Mám speciální lavinový batoh a fotovýbavu v něm mám na volno. Vozím jen široké sklo a teleobjektiv. V případě, že už máme místo obhlídnuté, jdu jen se sklem, které budu potřebovat. Pak záleží, z jaké strany se na horu dostat a kudy ji sjet. Sleduji, kde jsou bezpečná místa pro focení z protějšího svahu (kam jdu většinou sám), ale i přímo na svahu, kterým se pojede. Ve většině případů se na takové místo jdeme předem jen podívat a zhodnotit, jaká jsou rizika a jestli je vůbec reálné se do toho pustit.
Každý rád popisuje, jak fotka vznikla, stejně jako to dělám rád i já. Ale v tomhle článku jsem chtěl věnovat pozornost tomu, co všechno tomu cvaknutí závěrky předchází. Je to nesmírně důležité a málo kdo si to uvědomuje. Hory žádné ego nezajímá, hory nezajímá, jestli jsi připravenej nebo ne. I proto se teď o žádné fotce nebudu rozepisovat.
