Ambasadoři
Recenze
Čtěte více
Před časem jsem si se zájmem přečetl na jednom zahraničním serveru, v němž fotografové využívající techniku Fujifilm rozebírali, co jim u jejich oblíbené značky chybí pro fotografování wildlife. Nejčastěji byla zmiňována přání objektivů nejrůznějších ohnisek a světelností, což by nezasvěceným mohlo přivodit dojem, že divokou přírodu se systémem Fujifilm X snad ani v současnosti fotit nejde. Rozhodl jsem se proto shrnout své pětileté zkušenosti na tomto poli, a jak doufám, hlavně inspirovat a povzbudit fotografy, kteří o tomto žánru s Fuji uvažují.
Není mým cílem zpochybňovat potřeby kolegů fotografů – jsou to profesionálové, kteří velmi dobře vědí, k čemu by jim ten či onen kus techniky posloužil. Chtěl bych spíše oslovit ty, kteří jsou na začátku své cesty a nebo si přechodem na Fujifilm nejsou jisti. Sám jsem si během své letité praxe prošel nejrůznějšími obdobími – od počátků s co nejlevnější technikou, přes obří batoh napěchovaný drahými profesionálními zrcadlovkami a objektivy, až po záměrně minimalistickou současnost s Fuji. Dobře proto vím, jak složité je rozhodování, kterou techniku si pořídit, jak snadné je přitom udělat zbytečné chyby, i to, že nejdražší vybavení nemusí přinést kýžené uspokojení a výsledky.
Před lety jsem opustil bezpečí práce v úspěšné internetové firmě a vrhl se do nejistých vod působení na volné noze jako fotograf a lektor. Měl jsem poměrně jasnou představu, co mě čeká. Místo šetření na horší časy jsem utratil nemalou částku doplněním výbavy technikou, o které jsem byl přesvědčen, že ji budu potřebovat, a s pocitem, že později na ní stěží ušetřím. Nejen, že to byla ekonomicky velmi pochybná úvaha, ale neuplynul ani rok a všechno bylo jinak. Změna začala tím, že jsem si pořídil Fujifilm X-T1 s objektivem XF23mmF1.4 jako sestavu na každodenní použití. O měsíc později jsem už rozprodával kratší skla z původní výbavy a přikoupil XF56mmF1.2 (oba objektivy mi dodnes řeší 90 % mých potřeb pro komerční i osobní projekty mimo žánr wildlife). S DSLR primárně v kombinaci s objektivy 70-200mm f/2,8 a 300mm f/2,8 doplněnými telekonvertorem jsem nadále počítal pro potřeby focení přírody. Jenže semínko pochybností už bylo zaseto a já fotil s Fuji tak rád, že o další měsíc později, když byl oznámen objektiv XF100-400mF4.5-5.6, jsem začal uvažovat o tom, že svůj přechod dokončím. Musel jsem ještě chvíli počkat, než se mi dostal do rukou k otestování, ale pak už bylo rozhodování snadné – přešel jsem kompletně na Fujifilm i pro focení wildlife.
Od té doby jsem fotografoval zvířata na řadě míst naší planety a XF100-400mm je stále mým hlavním nástrojem. Kromě optické kvality oceňuji, že je velmi univerzální a přitom relativně kompaktní. Fotil jsem s ním drobné živočichy a ptáky v tropických deštných pralesích i velké savce jako soby a pižmoně na chladných severských pláních. Občas sáhnu k využití telekonvertoru, ale extrémně dlouhá ohniska osobně považuji za užitečnější pro focení menších zvířat na kratší vzdálenosti než naopak. Fakt, že si vzdálené větší zvíře můžu více přiblížit, nevede nutně ke vzniku zajímavějších fotografií a navíc je nezřídka obtížné dosáhnout optimální technické kvality – třeba kvůli vlnění vzduchu, které dokáže často pořádně potrápit.
Nejčastěji se setkávám s obavami v souvislosti se světelností. Jsme zvyklí, že v žánru wildlife nejoblíbenější pevné objektivy nabízejí světelnost 2,8 nebo 4. Není tedy 5,6 příliš? Stačí to na focení v horších světelných podmínkách nebo na dostatečně rozostřené pozadí? Je jasné, že v obou parametrech mají světelná skla navrch, v praxi ale hodně záleží na tom, co fotíte. V řadě situací bývá totiž nutné clonit kvůli dostatečné hloubce ostrosti, zvláště pokud se jedná o drobnější živočichy – typicky třeba pěvce a jiné ptáky v lesích. Koruny stromů propouštějí jen málo světla, proto bývá nutné si vypomoci vyšší citlivostí ISO. Bylo by jistě vítané kompenzovat raději nedostatek světla nižším clonovým číslem, ale hloubka ostrosti by většinou byla příliš malá. Příkladem budiž následující fotografie lejskovce azurového ze srílanského pralesa Sinharaja. Pro její pořízení jsem si musel vypomoci telekonvertorem XF1.4x, takže reálná clona byla f/8 (a z hlediska hloubky ostrosti ve srovnání s full-frame efektivně dokonce f/11) – jak vidno, stačilo to na ostré vykreslení hlavy ptáčka a struktury hnízda, ale jeho záda a ocas jsou už mimo hloubku ostrosti, což by nižší clonová čísla ještě více prohloubila a pravděpodobně nikoliv ku prospěchu výsledné fotografie.
Při focení v podobných světelných podmínkách mi proto více pomáhá schopnost fotoaparátu fotit v dobré kvalitě na vyšší ISO (zde konkrétně 5000). Že taková hodnota nebyla u X-T2 na překážku dosvědčuje i fakt, že uvedený snímek získal ocenění Highly Honored v mezinárodní soutěži Nature’s Best Windland Smith Rice Awards a byl ve velkém formátu prezentován i na její výstavě.
Ačkoliv jsem spíše vyznavačem focení v severských chladných oblastech, okolností mě několikrát zavály do deštných pralesů nejen na Srí Lance, ale také v Malajsii či Austrálii, takže jsem důkladně vyzkoušel, že světelností 5,6 nejsem ani při častém focení v přítmí džungle zdaleka tak limitován, jak by se mohlo zdát. Není také bez zajímavosti, že když jsem se při přechodu na XF100-400mm podíval na statistiku použití clony v katalogu mých starších fotografií, ukázalo se, že zhruba v 90 % případů jsem se světelnými pevnými skly nefotil na plnou díru.
Kromě solidní kvality fotografií na vyšší hodnoty ISO hodně spoléhám na také stabilizaci objektivu. Ta samozřejmě není všelékem, protože delší expoziční časy často znamenají, že hlavní motiv bude rozostřený vlastním pohybem, ale přesto je to velká výhoda. Díky ní často fotím zvířata na 400 mm z ruky časem 1/60 s – a někdy se podaří ostrá fotografie i na ještě delší.
U rozostření pozadí jsou optické zákony zcela neúprosné – pokud při stejných podmínkách, jako je zaostřená vzdálenost a vzdálenost mezi objektem a pozadím, více zacloním, pozadí bude méně rozostřené. Často s jistou mírou nadsázky říkávám, že na wildlife fotografii je nejtěžší to, že nemá fotograf nic pod kontrolou. Pravda ale je, že právě vzhled pozadí lze docela dobře ovlivnit volbou stanoviště. Ve skutečnosti dle mých zkušeností vzniká jen málo fotografií zvířat náhodně při procházkách přírodou – častěji jde o vytipované lokality, kde si můžete do jisté míry vybrat, jak bude scéna vypadat. Pochopitelně s vaším výběrem zvířata nemusí souhlasit, ale to je riziko žánru 🙂
Při focení menších zvířat nebývá s rozostřením problém vůbec – relativně velké měřítko zvětšení znamená v takových případech rychlý pokles ostrosti a tedy rozostřené vykreslení i bližších objektů. Osobně v takových případech rád využívám vegetaci mimo hloubku ostrosti jako obrazový prvek. Může to být zajímavější než zcela rozostřené uniformní pozadí.
Světelné objektivy samozřejmě mají v některých situacích své opodstatnění. Pro mě osobně mezi ně patří hlavně focení větších zvířat z určitého odstupu, často i s prostředím, které má být spíše naznačeno, aby nesoupeřilo o divákovu pozornost s hlavním motivem.
Je-li hloubka ostrosti dostatečná i na nižší clonová čísla, pak světelnější objektivy také pomáhají snížit potřebné ISO nebo zkrátit expoziční čas pro focení akčních motivů za nižší hladiny osvětlení. A je určitě fér zmínit možná nejdůležitější výhodu světelných objektivů, kterou je usnadnění práce automatickému ostření – pokud na ostřící body dopadá více světla, AF bývá rychlejší a spolehlivější. Proto může být takový objektiv vhodný pro motivy, kde je rychlost ostření důležitá, jako jsou například letovky ptáků a podobně.
Poptávce po širší nabídce vysoce světelných objektivu tedy rozumím a sám jsem si užil focení s XF200mmF2, který je prakticky ve všech ohledech skvělý. Přesto ale primárně zůstávám u XF100-400mm a jeho flexibility. Jeden můj kolega fotograf kdysi svůj přechod na malý snímač komentoval tak, že sice už možná nepořídí některé fotografie jako dříve s full-frame, ale díky jiným vlastnostem se mu otevřela řada nových cest, které mu to přinejmenším vynahrazují. Podobně to vnímám i ze své zkušenosti: jiná skla mají své výhody, ale s XF100-400mm mohu fotit velké savce, drobné ptáčky a občas dokonce i hmyz, přitom příliš neváží, takže mi nedělá problém nosit ho na delší pěší treky nebo do hor.
Už jsem se zmínil, že je mi blízký minimalistický přístup, k němuž patří i to, že si na svých cestách vystačím s trojicí objektivů. Prvnímu z nich jsem se věnoval doteď, ale rád bych se zmínil krátce i o těch zbývajících. Další, na nějž nedám dopustit, je širokoúhlý XF16mmF1.4. Možná jej máte ve své brašně, ale nenapadlo vás, jak univerzální je a že se může hodit i na focení wildlife. I pro něj je typická univerzalita – poslouží skvěle nejen na reportáž, zákulisní snímky, krajinu či občasnou hvězdnou oblohu, k čemuž jej samozřejmě využívám:
Kromě toho je také mezi širokoúhlými objektivy poměrně výjimečný svou schopností ostřit na krátkou vzdálenost. Shodou okolností je jeho maximální měřítko zvětšení podobné tomu, které zvládne XF100-400mm na dlouhém ohnisku a při nejkratší zaostřitelné vzdálenosti. V obou případech jde přibližně o poměr 1:5, celkové vyznění fotografií je ale samozřejmě odlišné. Širokoúhlé sklo umožňuje drobné živočichy zachytit v kontextu jejich životního prostředí.
Díky velkému přiblížení a vysoké světelnosti nemusí zdaleka jít jen o fotky s velkou hloubkou ostrosti – naopak máte širokou škálu možností, jak zřetelně okolí vykreslit. Pokud budete chtít, můžete jej bez problémů i úplně rozmazat:
A mimochodem, docela zajímavé je také jeho využití pro kontaktním focení zvířat ve spolupráci s dálkově ovládaným fotoaparátem:
Nebo u zvířat, která si z blízkosti lidí mnoho nedělají:
Posledním objektivem v mém batohu je na cestách za divokou přírodou makro XF60mmF2.4. Jeden z nejstarších objektivů systému X má své slabosti, hlavně v rychlosti automatického ostření, ale mně perfektně vyplňuje mezeru mezi ohnisky 16mm a 100mm a opticky mu nemám co vytknout. A opět pro něj samozřejmě mám vícero využití – kromě drobných tvorů s ním poměrně často fotívám třeba panoramatické fotografie nebo portréty zvířat i lidí.
Protože makro je pro mě jen doplňkový žánr a častěji fotím spíše malé živočichy, jako jsou plazi či obojživelníci, než ty opravdu titěrné jako hmyz, zvolil jsem tuto sice starší, zato ale podstatně menší a lehčí (a také levnější) „šedesátku“. Pokud bych se makrofotografii věnoval intenzivněji, byl by bez debaty jasnou volbou objektiv XF80mmF2.8.
Asi jste si všimli, že jsem se příliš nerozepsal o fotoaparátech – je to trochu záměr, protože mám pocit, že u nich většinou nepanují takové obavy, jestli focení wildlife zvládnou. Za ty roky jsem používal většinu fotoaparátů z řady X-T, a od X-T2 včetně jsem se žádným tělem necítil nijak zásadně omezen. Každý nový fotoaparát přináší další zrychlení i užitečné funkce, které usnadňují život a s chutí je využívám, ale vím, že bych si vystačil i s nižšími modely, kdyby bylo třeba. Pro focení v přírodě jsou samozřejmě inovace vyšších modelů užitečné – zmínil bych mimo jiné stále rychlejší ostření a přesnější sledování objektů, rychlejší sériové snímání (zvláště v kombinaci s funkcí *pre-capture*), focus bracketing, IBIS… To vše mi může pomoct získat fotky, o kterých sním.
Rozhodně souhlasím, že rozšiřování nabídky objektivů je žádoucí, protože každému vyhovuje něco jiného a různorodost je pozitivní věc. Na druhou stranu věřím, že ještě důležitější je čas věnovaný focení, znalosti získané o zvířatech a zkušenosti nabrané v terénu. Snad nebude příliš troufalé, když na závěr pronesu radu pro všechny, kdo se do žánru wildlife s Fuji chtějí vhrnout: věřte, že dnes dostupná technika toho zvládne opravdu hodně a skutečné limity leží nejčastěji jinde.
Přeji všem skvělé zážitky z přírody a spoustu povedených fotografií!
