Rok focení wildlife s X-T5

Tělo (a ovládání)

X-T5 respektuje historii a vývoj své řady a není celkem důvod probírat se každým detailem jeho konstrukce. Kdo kdy fotil s některým z jeho předchůdců, ten nejspíš nebude ničím zásadním překvapen. Největší změnou je návrat k třísměrně výklopnému displeji, prvku, od kterého se odchýlila jen X-T4. Kdysi jsem v některé své dřívější recenzi napsal, že by bylo občas šikovné mít plně otočný displej, ale již mnohokrát jsem vzal tato svá slova zpět. Vím, že někteří z vás se mnou nebudou souhlasit, ale výklopný displej je bytelnější, nepřekáží si s popruhem a je také podstatně pohotovější. Například úhel pro focení nízko od země, který často potřebuji, lze zajistit jediným pohybem prstu, kdežto s otočným displejem jde o podstatně složitější manipulaci a s vyšším rizikem poškození. Jistě jsem si občas u X-T4 pochvaloval nějaký složitý úhel vyklopení, ale častěji jsem se bál, abych displej při všemožných eskapádách v podrostu mezi větvemi neulomil.

Tělo je samozřejmě utěsněné proti vlivu počasí, takže nebyl problém fotit kvesaly chocholaté v dešti (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR + 1.4x at 679 mm, f/10, 1/60 s, ISO 3200)

Možnost rychlého přepnutí předvolby je darem pro pohotovou reakci na náhle se naskýtající situace, jako byla třeba tato letovka kormorána velkého (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 1000)

Množství mechanických ovladačů samozřejmě některé možnosti nastavení pomocí předvoleb limituje. Příkladem budiž režim ostření (AF-S/AF-C/MF) a snímání (sériové focení, bracketing atd.), nebo video režim – protože se přepínají fyzickým voličem, nemohou být součástí předvolby (na rozdíl od X-H2 a X-H2S, u nichž jde o položky v menu bez vyhrazených mechanických prvků). U režimu AF to osobně nijak dramaticky nepociťuji, protože při ostření zadním tlačítkem potřeba přepínání mezi AF-S a AF-C víceméně odpadá, ale možnost zapnout předvolbou sekvenční focení by se mi hodila.

Díky chybějícímu fyzickému voliči předvoleb má ale X-T5 naopak i jednu výhodu: dovoluje vytvořit 7 předvoleb pro focení a 7 pro video, zatímco u řady X-H je jich k dispozici 7 pro obojí dohromady. Zdá se to být dost, ale pokud fotíte i točíte videa, není zase až takový problém využít je do posledního.

Celkově vzato jinak nemám nic zásadního, co bych X-T5 v kontextu této řady a jejího designu po stránce ovládání a konstrukce vytkl.

Alkoun malý (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 3200)

Odvážil bych se snad i říct, že kvalita kresby spíš utrpí chybami při focení než kvůli objektivu. Tím se totiž dostáváme k důležitému faktu: vysoké rozlišení snímače opravdu nic neodpouští. Pokud neudržíte fotoaparát stabilní, nebo zaostříte lehce nepřesně, nebo když se trochu vlní vzduch, to vše se při zobrazení 1:1 projeví citelně více než u nižšího rozlišení. Opět trocha kontextu: když si zobrazíte na typickém 27palcovém 2.5K monitoru fotografii z X-T5 ve 100% zvětšení, uvidíte výřez odpovídající zvětšenině s délkou delší strany více než 180 centimetrů! Vzpomeňte si, jakou největší fotku jste kdy tiskli a porovnejte si to 🙂

Pokud fotku vyfotíte technicky dobře, budete odměněni úchvatnými detaily a získáte samozřejmě více dat pro větší tisky (protože, co si budeme povídat, při online publikování na původním rozlišení od určité hodnoty zase tak moc nesejde) a nebo prostor pro ořez, což se zrovna ve wildlife žánru může hodit.

Mladá sněhule severní se dožaduje krmení od rodičů (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 1600)

Je tu ale ještě jedno úskalí, které vysoké rozlišení přináší. Jmenuje se difrakce a jedná se o fyzikální jev, který způsobuje pokles ostrosti při větším zaclonění. Čím vyšší je hustota pixelů snímače, tím nižší je clonové číslo, při kterém se difrakce už projeví. U APS-C snímače se 40 megapixely se může vliv difrakce objevit už od clony 6.3. Není to pochopitelně binární veličina – ostrost za touto hranicí tedy nezmizí, ale může začít zvolna klesat. Efekt difrakce nelze odstranit, ale do jisté míry jej můžete korigovat softwarově, například silnějším základním doostřením fotografie nebo využitím specializovaných nástrojů. Takový nabízí například Capture One (nástroj Lens Correction, volba Diffraction Correction) nebo zvláště v případě fotografií s vyšším šumem mnohem účinnější DxO PureRAW (volba Lens Softness) či DxO PhotoLab Elite (nástroj Lens Sharpness). Jakkoliv může výše zmíněný limit znít trochu znepokojivě s ohledem na to, že teleobjektiv XF150-600mm má na dlouhém konci světelnost f/8, přiložené fotografie vás snad přesvědčí, že v praxi jde s X-T5 o perfektně funkční kombinaci.

Zbývá se tedy ještě vypořádat s otázkou šumu. V tomto směru byly fotoaparáty od Fujifilmu vždycky povedené a X-T5 není výjimka. Nepíšu technické recenze a neprovádím laboratorní měření, ale rok s tímto fotoaparátem fotím v terénu a subjektivně hodnotím výsledky obdobně jako u X-T4: nebojím se používat celý rozsah ISO až po 12800. Vždy k tomu dodávám, že trochu jiný výsledek dostanete, pokud fotíte skoro za tmy něco, co pořádně nevidíte ani okem, a jiný, pokud je zvyšování ISO cestou k dosažení rychlých časů závěrky za slabšího denního světla, takže záleží na konkrétní situaci, ale zkrátka nemám pocit, že bych si s X-T5 nějak pohoršil.

Na vyfocení veverky proměnlivé v stínu pralesních stromů jsem potřeboval ISO 8000 – fotografie byla upravena jen pomocí nástrojů Capture One (Fujifilm X-T5 + XF150-600mm F5.6-8 R LM OIS WR at 340 mm, f/8, 1/250 s, ISO 8000)

Mozek (a rychlost)

Nazval-li jsem snímač srdcem fotoaparátu, pak jeho mozkem je procesor X-Processor 5. Je zodpovědný za spoustu věcí, ale z pohledu mého žánru je tou nejpodstatnější ostření s detekcí objektů. Už loni jsem si ve svém článku o X-H2S tuto funkci pochvaloval a po roce používání X-T5 jsem z ní ještě nadšenější. Paradoxně ji nevnímám tolik ve spojitosti například se sledováním ptáků v letu, ale hlavně jako obrovské usnadnění focení z hlediska kompozice. S automatickou detekcí totiž odpadá přesouvání ostřícího bodu sem a tam podle toho, kam se zrovna zvíře otočí, nebo ostření středovým bodem s následným překomponováním, která se nemá rádo s kontinuálním ostřením. Obrovsky jsem to ocenil třeba při focení vodních ptáků. Například pisily čáponohé při hledání potravy brouzdají mělkou vodou a nestále mění směr pohybu. Mně ovšem stačilo jen namáčknout ostření s detekcí ptáků v režimu ostření AF-C a v klidu jsem si mohl komponovat jak jsem chtěl.

Detekce ptáků mi u pisil čáponohých fungovala na výbornou a prakticky eliminovala neostré fotky (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 539 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 800)

Odpad byl při této technice za daných podmínek minimální – promazávání se stalo pracnějším a bolestnějším, protože téměř nic nebylo neostré. Samozřejmě to neplatí vždy: v horších světelných podmínkách nebo u rychlého pohybu není ani detekce stoprocentní. Záleží také na konkrétním zvířeti a vzdálenosti, v jaké od něj jste. Na větší dálku nebo u zvířat s méně výraznýma očima se může detekce chytit jiné části těla. I zblízka může vzniknout problém, protože na rozdíl od lidských tváří nelze u zvířat zvolit konkrétní oko a pokud si při malé hloubce ostrosti algoritmus vybere to nesprávné, může fotka špatně dopadnout. V hledáčku je nicméně dobře vidět, když výběr přeblikává například mezi očima a celou hlavou, a tehdy může být na místě detekci raději vypnout a zvolit tradiční metodu ostření. Hodí se to také proto, že někdy detekce „vidí“ zvíře i tam, kde není – například listy v protisvětle mohou připomínat siluetu ptačího těla. Rozhodně doporučuji vyhradit na vypnutí detekce některé fyzické tlačítko (já jsem si vybral to přední mezi objektivem a gripem).

Na moha ukázkových fotografiích v tomto článku jsou ptáci a u nich mám s AI detekcí nejlepší zkušenost (stejný režim mimochodem odvádí velice slušnou práci také u hmyzu, obojživelníků a plazů). Savců jsem loni tolik nefotil, ale řekl bych, že třeba u sobů algoritmus mnohem častěji vybral celé zvíře a nikoliv už jeho hlavu nebo dokonce oko. Ani mě to úplně nepřekvapuje, protože morfologie těl různých druhů savců mi přijde mnohem komplexnější než u ptáků. Zároveň musím ale dodat, že zrovna soby jsem fotil s firmwarem 2.02, který nebyl v tomto směru nejpovedenější – následná verze 2.03 detekci a přesnost ostření právě u zvířat opravovala (tímto vám také jednoznačně doporučuji tento update instalovat, pokud jste tak ještě neučinili).

Pisík americký (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 125)

Na tomto místě stojí za to se krátce podívat na srovnání s X-H2S. Jde spíš o subjektivní dojmy, nefotil jsem s oběma fotoaparáty najednou stejný motiv na jednom místě, ale zažil jsem velmi podobné situace, abych mohl srovnávat. Konkrétně šlo například o focení kolibříků, které mi dovoluje docela dobře porovnat chování automatického ostření. V tomto virtuálním souboji musím prohlásit za vítěze X-H2S – s jeho ostřením jsem byl schopen rychleji a s větší jistotou zachytit kolibříky v těch krátkých momentech, kdy na zlomek vteřiny levitují na jednom místě. Klíčem k tomuto úspěchu je prakticky určitě snímač, který poskytuje obraz násobně rychleji – především díky pokročilejší konstrukci, ale samozřejmě pomáhá i nižší rozlišení.

Focení kolibříků žádá rychlou reakci od vás i fotoaparátu. Kolibřík Eugenes spectabilis (Fujifilm X-T5 + XF150-600mm F5.6-8 R LM OIS WR at 436 mm, f/8, 1/250 s, ISO 1250)

Relativně pomalejší čtení obrazu ze snímače u X-T5 má také další, někdy trochu nečekané důsledky. Takzvaný rolling-shutter effect se nejčastěji zmiňuje v souvislosti s videem, ale v některých případech způsobit problém i při focení. Jedná se o jev, jehož příčinou je fakt, že se obraz z většiny současných snímačů čte po jednotlivých řádcích a rychlé děje tak mohou vytvořit různá zkreslení či artefakty. Lehce netradiční ukázkou budiž následující fotografie:

Ukázka rolling-shutter efektu Volavka stříbřitá (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 328 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 200)

Postřehli jste, co je na ní zvláštního? Ano, volavka má zobák zavřený, ale v odrazu je otevřený. Nejde o žádnou magii – pohyb zobáku při lapení kořisti byl prostě tak rychlý, že se vešel do časového úseku mezi načítáním horních a spodních řádků snímače. Použití mechanické závěrky by riziko vzniku problému pravděpodobně snížilo, ale potíž nastane, chcete-li použít režim Předsnímek. To je vynikající funkce, která dovoluje fotit do vyrovnávací paměti fotoaparátu už při namáčknutí spouště. Když pak tlačítko domáčknete, všechny fotografie se z paměti uloží na kartu, a vy získáte záznam času před finálním okamžikem. A jak už asi víte (nebo tušíte), tuto funkci lze používat pouze s elektronickou závěrkou. Přesně tak vznikla i předchozí fotografie, kdy jsem se snažil zachytit akční momenty z lovu, na což je Předsnímek jako dělaný.

Tím se dostávám k dalšímu parametru, kterým je rychlost sériového snímání. Osobně jsem možná trochu výjimkou mezi wildlife fotografy, protože jej obvykle skoro nepoužívám. Výjimkou je ovšem právě Předsnímek, pomocí kterého se skvěle zachycují akční okamžiky jsou jsou různé přílety ptáků, sběr potravy, konflikty mezi jedinci a podobně. X-T5 se svým velkým rozlišením zvládá v plném rozlišení s elektronickou závěrkou „jenom“ 13 snímků za vteřinu, což je překvapivě na mnoho situací v přírodě málo (jen pro úplnost, na kartě pak obvykle najdete 18 snímků, tedy zhruba 1,3 vteřiny děje). Pokud potřebujete zrychlit, můžete jít až na 20 snímků za vteřinu, ovšem za cenu ořezu faktorem 1,29. Výsledkem jsou 24megapixelové fotografie, což je zhruba srovnatelné s X-H2S a jeho 26 megapixely. Takto zaznamená X-T5 cca 22 snímků, čili časový úsek lehce přesahující jednu vteřinu. To už je o něco lepší, ale pokud fotíte akční děje často, zaměřte svou pozornost určitě na X-H2S – jejím 40 snímkům za vteřinu bez ořezu a ještě k tomu s mizivým rizikem vzniku rolling-shutter efektu díky rychlému skládanému snímači nemůže X-T5 konkurovat.

Ukázka funkce Předsnímek s 20 snímky za vteřinu (celá série měla ještě o dvě fotografie více, ale ty jsem pro lepší složení mozaiky vynechal)

Ostatní postřehy a shrnutí

Z čistě praktických postřehů bych doplnil, že mé starší 32 GB karty se plní tak nějak rychleji. Jestli počítáte na straně negativ přechodu na fotoaparát z řady X-H nutnost zakoupit kartu CFExpress, pak u X-T5 zvažte, jestli nebudete náhodou potřebovat větší SD. Záleží samozřejmě i na tom, jak fotíte – osobně to pociťuji jen u funkce Předsnímek, ale pokud sériové snímání používáte častěji, poskytne vyšší kapacita rozhodně větší jistotu a komfort. Já jsem přešel na 2× 128 GB u hlavních karet a ze starších 32GB se staly záložní.

Po roce focení s X-T5 mohu říct, že mě nezklamala. Je ztělesněním všeho, co mám u řady X-T z minulosti rád, i toho co jsem si přál. Nějaký budoucí model nejspíš přinese další funkce, které shledám užitečnými, a o kterých ještě ani nevím, že by se mi mohly hodit, ale momentálně mohu říct, že je to skvělý fotoaparát. Po přechodu z 26 megapixelů u X-T4 člověk sice zjistí, že nový snímač opravdu nic neodpouští a drobné chybičky jsou najednou podstatně viditelnější, ale vysoké rozlišení je pro mě osobně docela návykové, a i když jsem zpočátku váhal, jestli je to dobrý krok, teď už nepochybuji.

Kdyby řada X-H zůstala jen alternativním pojetím stejně vybaveného fotoaparátu, určitě by mi nepřišlo na mysl uvažovat o změně. Do jisté míry to platí u X-T5 a X-H2 – mezi nimi vybírejte klidně srdcem nebo podle konkrétních parametrů (potřebujete 8K video? máte raději otočný displej? vadí vám CFExpress karta? chcete menší tělo? atd.). Musím ale přiznat, že v současnosti jako opravdovou vlajkovou loď (alespoň v mém žánru) vnímám X-H2S – pokud hledáte skvělý výkon a maximální rychlost a nevadí vám vyšší cena, jděte do ní. Ostatně, i z 24 nebo 26 megapixelů jsem roky tiskl vynikající fotografie. Jestli vás to ovšem víc táhne k X-T5, nebojte se – chybu určitě neuděláte.