Tiskové zprávy
Čtěte více
Možná znáte, že si třeba nemůžete vzpomenout, co jste dělali před měsícem, natož třeba minulý rok v létě. Nebo máte třeba jen pár útržkovitých vzpomínek na město, v kterém jste strávili dovolenou. Dlouho jsem zkoumal, co by takové projevy špatné paměti mohly mít společného s fotografií.
Je to tak 5 let zpátky, co jsem četl knihu od Susan Sontag – žena veřejnosti možná známou více jako přítelkyni fotografky Annie Liebowitz. Susan Sontag je ovšem především jednou z nejdůležitějších teoretiček fotografie. Její práce se čte na všech fotografických školách na světě. Z knihy si toho příliš nepamatuji, ale jedna zmínka o vztahu mezi pamětí a fotografií mě potěšila a dodnes se jí uklidňuji, když něco zapomenu. “Ti nejlepší fotografové, které znám, mají špatnou paměť”, napsala v zásadní knize “O fotografii”. Nebo alespoň tak zhruba to psala, přesně si to taky nepamatuji a kde knihu mám nebo komu jsem ji půjčil už vůbec ne. Dokonce jsem to možné četl i v nějaké jiné její práci, kdo ví.
A nedávno jsem v britském Guardian narazil na článek o vztahu mezi pamětí a lidském vnímání. Jednalo se o popsání výzkumu, který se zabýval vlivem “pracovní paměti” na způsob, jakým vyhodnocujeme svět kolem sebe. Pracovní paměť nám na dobu několika vteřin pomáhá ukládat vizuální informace. Zároveň hraje důležitou roli ve způsobu, jakým mozek pracuje s novými informacemi. Obecně se ví, že lidské vnímání je při zpracovávání nových informací náchylné k chybám. Můžeme se o tom přesvědčit třeba rychlým vyhledáním několik optických iluzí na internetu. Děláme nevědomé chyby převážně ve chvílích, kdy nám chybí určité množství informací a nezbývá než nechat mozek dopočítat zbytek informací na základě předchozích podnětů. V tu chvíli ovšem hrozí i to, že mozek doplní chybné informace a my tak nové podněty vnímáme zkresleně.
Pracovní paměť nám slouží velmi zásadním způsobem. Pomáhá nám udržet v hlavě kontext toho, co zrovna děláme. Pokud tedy máte problémy s krátkodobou pamětí a stávám se vám například, že uprostřed cesty přes půlku bytu zapomenete, pro co jste vlastně šli, tak je pravděpodobné, že při focení budete zapomínat, kde jste třeba před pár vteřinami byli a nové výjevy před vámi budete tak míň o něco méně zkreslené předchozí zkušeností.
Jsou i jiné způsoby, jak můžeme ovlivnit, co vidíme. Například naše psychické rozpoložení silně ovlivňuje, co kolem sebe vnímáme. Z vlastní zkušenosti třeba vím, že když se cítím sám, tak mám naopak tendenci vnímat u ostatních, jak jsou “spolu” a vzájemně interagují. A když jsem se skupinou přátel a třeba si něco vesele vyprávíme, tak možná tolik nevnímáme prostředí kolem sebe a jsme hluční. Jak se cítíme tedy zásadně ovlivňuje, jak vnímáme svět. Dokonce i poslech hudby ovlivní naše prožitky a změní, jak třeba vnímáme výrazy v tvářích lidí kolem nás.
Domnívám se, že podobný princip, který funguje u krátkodobé, pracovní paměti, může fungovat i v rámci paměti dlouhodobé. Předpokládám, že pokud si toho hodně pamatujeme, tak třeba při hře na nástroj budeme dobře imitovat techniku jiných hudebníků, nebo bez problémů přehrávat jejich písně. Kdo má ovšem horší paměť, tak musí holt hrát trochu víc po svém a někdy i třeba trochu improvizovat. Při focení má tohle podobnou podobu – když si hůř pamatuji různé techniky a poučky, tak je pravděpodobné, že se naučím trochu víc spoléhat na vlastní pocity. Pokud chci totiž dělat zajímavé snímky, tak mi vlastně nic jiného mi totiž nezbývá.
Bezprostřednost vnímání je u fotografie jedním z nejdůležitějších předpokladů pro působivé fotografie. Když se podívám na historickou budovu a místo toho, abych vnímal. jak na mě působí, mi do hlavy naskočí informace o jejím architektonickém slohu, doby vzniku a třeba minulých způsobech jejího využití, tak si podobnými informacemi velmi silně zkreslím, jak na mě ta budova najednou působí. Opakem jsou například lidé, které mají poruchy paměti a nepamatují si třeba jak vypadají jejich příbuzní. Vidí je pokaždé jakoby poprvé. Jejich vnímání v tu chvíli nebude zanesené významem slov “otec”, “teta” nebo “bratranec”. Kdyby náhodou fotili, pravděpodobně by v jejich podání vlastně vznikaly velmi bezprostřední portréty založené na prvním pocitu.
Možná by výsledky působily banálně. Nebo by nám ta bezprostřednost naopak připomínala dětský údiv a někdy až třeba magický pohled na svět. Věřím, že v bezprostřednosti se skrývá klíč k hlubšímu prožívání, a že nám dobrá krátkodobá i dlouhodobá paměť a přehršel informací někdy mohou být při focení na obtíž. Pokud máte pocit, že paměť nepatří mezi vaše silné stránky a někdy se na sebe kvůli tomu zlobíte, můžete si připomenout, že vám možná pomáhá k bezprostřednějším zážitkům a lepším fotkám. Za sebe vím, že hlavně nechci zapomínat fotit. To je většinou signál, že zapomínám i na vlastní prožitky, protože focení je radost.
