Tiskové zprávy
Čtěte více
Středoformátové foťáky jsou tak trochu legenda. Spousta fotografů by je chtěla mít, ještě víc fotografů o nich mluví, ale málokdo s nimi reálně fotí. Asi i proto mezi širokou fotografickou veřejností koluje spousta mýtů a legend. Legenda o jedinečné hloubce ostrosti, legenda o mystickém středoformátovém vzhledu fotek, nebo legenda o jedinečných barvách, kontrastu, či dynamickém rozsahu. Já sám s jedním takovým špičkovým středoformátem fotím a zvídavé otázky od kolegů fotografů jsou na denním pořádku. K čemu je tak vysoké rozlišení? Má to opravdu lepší dynamický rozsah? A stojí to vůbec za ty prachy? Rozhodl jsem se tedy svůj pocit, že mám nejlepší foťák na světě prohnat trochu exaktnějším testem a odpovědět sobě i kolegům jednou provždy. Půjčili jsme si proto dvě špičkové vlajkové lodi od Canonu a Sony, které postavíme proti nejnovějšímu monstru od Fujifilmu - novému modelu GFX 100 II. Na konci byste měli dostat odpověď na to, k čemu je vlastně středoformát, pro koho je určen, a jestli stojí za ty prachy.
Komerční nasazení? Ale jistě.
Daleko víc, než laboratorní testy, nebo studiové scény mě zajímala reálná fotografická praxe. V posledních letech trávím drtivou většinu času jako reklamní fotograf, se zaměřením na silové složky státu a zbrojní průmysl. Fotím náborové fotky pro policii a armádu a s mým týmem také tvoříme marketingové materiály pro výrobce zbraní, optik, taktického oblečení nebo vybavení. Z toho také vyplývají požadavky, které na foťáky mám.
Na prvním místě je spolehlivost. Produkce, které dáváme dohromady mají často relativně velké měřítko a vypadají spíše jako natáčení filmu, než focení. Desítky lidí, velká a drahá vojenská technika, spousta světel. Jsou také chvíle, které se pro focení nedají zopakovat a je třeba je chytit napoprvé. Příkladem může být průlet Gripenů nad Prahou, který jsme fotili pro švédský SAAB. V takových okamžicích chci mít absolutní jistotu, že se mohu na techniku spolehnout.
Na druhém místě jsou data. Naši klienti často používají fotky v extrémnějších velikostech, než je obvyklé. Katalogy, kalendáře, nebo webové stránky asi překvapí málokoho. Ale co takový potisk stěn stánku na veletrhu, nebo potisk celé budovy? Tam už hraje roli nejen rozlišení, ale také ostrost a jemné přechody odstínů barev. V těchto velikostech je totiž vidět opravdu všechno.
Extrémní tiskové velikosti vyžadují maximální možnou kvalitu fotek a rozlišení. Zde potisk celé stěny budovy firmy SAAB na festivalu NATO days.
Třetí podstatná složka je robustnost a rozšiřitelnost celého systému. Když už se rozhodnu investovat do těla foťáku, chci mít jistotu, že existuje kompletní škála objektivů, které pokryjí všechno, co budu kdy potřebovat. Široká skla na akční scény, dlouhá skla na produktové fotky, světelná skla pro chvíle, kdy je málo světla. A všechno mezi tím. Samozřejmě za rozumnou cenu, protože foťák je sice miláček a objekt zbožňování, ale také výrobní nástroj, který se nakonec musí vyplatit a zaplatit.
Trocha teorie
Než začneme srovnávat v reálném světě, pojďme se podívat na trochu teorie. Hlavní rozdíl mezi 35mm fullframe foťáky a středoformátovým Fujifilm GFX je ve velikosti senzoru. FF má obrazové políčko velikosti 36x24mm, GFX (zhruba) 44mm x 33mm. Z toho pro nás vyplývají dva hlavní praktické rozdíly.
Na větší senzor se vejde buď víc obrazových bodů (pro větší rozlišení), nebo stejný počet obrazových bodů, které ale budou větší (lepší dynamický rozsah). Plocha GFX je oproti FF větší o 68%, což znamená, že hustota bodů je zhruba stejná, jako by měl FF foťák se 61MPX senzorem, třeba Sony Alpha 7R IV.
Druhým aspektem je crop. Díky tomu, že je obrazové políčko větší, mění se i zorné pole, ohnisková vzdálenost a hloubka ostrosti u objektivů, tentokrát zhruba poměrem 0.75x. V praxi to znamená, že když ohniskovou vzdálenost a světelnost Fujifilm GF objektivu vynásobíme 0.75x, dostaneme ekvivalent na FF. Například Fujifilm GF 55mm f/1.7 je pak ekvivalentní objektivu 41 f/1.3 na fullframe.
Třetí rozdíl se pak netýká velikosti senzoru, ale interního systému práce s daty. Fullframe foťáky historicky pracovaly buď s 12ti, vyjímečně i 14ti bitovou hloubkou RAWu. Aktuální modely nabízí 14bitů (Nikon Z9, Sony A1) a 13bitů (Canon R5). Středoformát oproti tomu historicky usiluje o maximální kvalitu dat, takže většina strojů, včetně GFX 100 II nabízí 16ti bitovou barevnou hloubku. Kde přesně se tento rozdíl projeví se dozvíte dál v testu.
Co a jak jsme testovali
V testu jsem chtěl zjistit, kde jsou reálné silné stránky středoformátu. Je to rozlišení? Hloubka ostrosti, dynamický rozsah, nebo expoziční pružnost? Chtěl jsem také zjistit, kde mají naopak navrch fullframe foťáky. Kde jsou limity rychlosti, spolehlivosti i toho, jak kvalitní data vlastně mohu čekat z jednotlivých formátů. To vše pokud možno měřitelně a v kontextu reálné práce, ke které foťáky sám využívám.
Do testu jsme si krom Fujifilm GFX 100 II vzali také Sony A1 a Canon R5. Do kompletní svaté trojice nám chyběl ještě Nikon Z9, ale mám podezření, že výsledky by se ničím podstatným nelišily. Všechny tři stroje jsme postupně protočili ve stejných scénách, se stejným nastavením a pokud možno podobnými objektivy na větším komerčním focení a pro větší rozmanitost také v průběhu semináře, který jsme uspopořádali pro další fotografy. Na konci dne jsme pak zhodnotili rychlost, spolehlivost i chování jednotlivých strojů a samozřejmě také výsledné fotky.
Ovládání, rychlost, spolehlivost
Když se ohlédnu pár let zpátky do dob, kdy jsem na denní bázi používal Canon 5D Mark III, nebo 5DS R, jeví se všechny moderní bezzrcadlovky téměř jako zázrak. Bleskové ostření, spolehlivé kontinuální sledování obličeje, automatické ostření na oči. Všechny moderní stroje jsou také naprosto spolehlivé a připravené na profesionální práci, takže zde se žádné zásadní překvapení nekonalo.
Nejrychlejší stroj z našeho testu je (nepřekvapivě) Sony A1. Rychle ostří, rychle fotí, rychle zobrazuje náhledy fotek. Sériové snímání rychlostí 30 snímků za vteřinu (byť s elektronickou závěrkou a 12ti bitovou barevnou hloubkou) je impresivní. Canon R5 příliš nezaostává, s 20ti snímky za vteřinu a bleskovým ostřením jde o podobně rychlý stroj.
Fujifilm GFX 100 II pak nezapře svůj středoformátový původ. Tělo je větší, objektivy také a ve srovnání s dvěma zmíněnými rychlíky je ostření i zobrazení fotek o chlup pomalejší a rozvážnější. Není se také čemu divit, při více než dvojnásobné velikosti souborů. Vadí to v reálné práci? Ne. Nová GFX 100 II je podstatně svižnější, než předchozí model GFX 100S a stovky procent rychlejší, než cokoliv, co může nabídnout jakýkoliv jiný středoformát na trhu. Nechytá se Hasselblad, Phase One ani Leica.
K pohodlí práce také přispívá nový hledáček, který je doslova obří. Koukat na scénu skrz hledáček GFX 100 II je trochu jako sedět v IMAX kině. Člověk vidí každý, byť sebemenší detail v precizních barvách a bez nadsázky dechberoucím rozlišení. To je užitečné při precizní práci se světlem, pózami i produkty – všechno je prostě hned vidět. Nic podobného FF kolegové nenabízí a jde o vychytávku, kterou při komerční práci opravdu oceňuji.
Jak to tedy dopadlo? Všechny tři foťáky jsou rychlé a použitelné, FF pak ještě o chlup rychlejší. V komerčním nasazení obstojí všechny, ale GFX má výhodu obřího hledáčku, který fotografovi dokáže usnadnit práci a pomoci mu všimnout si chyb předtím, než fotí.
Rozlišení a ostrost
Pro test jsme se snažili použít co nejpodobnější objektivy, aby byly výsledky relevantní. Fujifilm zastupoval univerzální stabilizovaný zoom GF 45-100 f/4 (což je po přepočtu zhruba 35-80 f/3.2), za Canon a Sony pak hrály nejnovější 28-70 f/2.8. Přesně v této chvíli se také začaly projevovat hlavní výhody středoformátu. Sto megapixelů je oproti padesáti prostě a jednoduše dvojnásobek. Dvakrát tolik dat, dvakrát tolik možností ořezu, nebo dvakrát větší tisk. Přes to prostě vlak nejede a GFX válcuje kolegy na plné čáře.
Co pro nás bylo ještě zajímavější, je ostrost objektivů. I přesto, že skla od Canonu a Sony jsou na poměry 35mm fullframe velmi ostrá, na to, co nabízí GFX prostě nemají. GF skla jsou ostrá z rohu do rohu, mají nulovou nebo minimální chromatickou aberaci a téměř nevinětují. To je něco, co se o konkurenci říct nedá a ostatně už když jsem vzal před dvěma lety poprvé GFX do ruky, měl jsem pocit, jako kdybych poprvé viděl, jak má vypadat opravdu ostrá fotka. Hlavní zásluhu na tom podle mě nesou větší optické členy ve středoformátovém systému a design skel, který od začátku počítá s vykreslením extrémního rozlišení.
Pro fotografy, kteří ze svých fotek dělají velké tisky, potřebují řezat na více různých formátů, nebo mít maximum dat k další postprodukci tak vlastně není o čem přemýšlet.
16ti bitové zpracování RAWu umožňuje středoformátovému GFX 100 II pracovat i s velkým barevným a jasovým kontrastem za zachování excelentní tonality a jemných přechodů.
Barvy, dynamický rozsah, pružnost dat
Zde se přiznám, že jsem sám nevěděl, co vlastně čekat. GFX má dvojnásobné rozlišení oproti srovnávaným FF foťákům, ale jen o 68% větší plochu senzoru. Jednotlivé body by tedy měly být menší, jejich schopnost pochytat fotony také a díky tomu by měl být menší i dynamický rozsah.
Jenže to tak není. Dynamický rozsah (tedy schopnost zachytit tóny od nejhlubších černých až po nejsvětlejší bílé) byl u všech testovaných strojů podobný a pohyboval se kolem úctyhodných 14EV. Hodně podobné bylo i základní podání barev, samozřejmě s lehkými rozdíly, danými jiným nastavením barev u jednotlivých značek.
Výkon na vyšší citlivosti se také nijak zvlášť nelišil. Kde jsme ale byli velmi překvapeni, bylo v extrémech. Tady se projevilo 14ti vs 16ti bitové zpracování dat. Ve chvíli, kdy bylo potřeba vytahovat informace z hlubokých stínů, nebo vysokých jasů, mělo Fujifilm GFX 100 II zdánlivě nekonečné zásoby dat. Navíc krásně tonálně odškálovaných a v precizních barvách.
Stejnou zkušenost jsem měl i v minulosti se stroji od Phase One a Hasselbladu a jde podle mě o jednu z nejzajímavějších vlastností středoformátu. 16ti bitové RAWy nabízí daleko větší pružnost a pomohou v extrémních případech, kdy je třeba zachránit fotku, podexponovanou klidně o 5EV.
Expoziční pružnost Fujifilm GFX 100 II dokáže někdy zachránit i podexponované fotky. Zde fotka vytažená při převodu z RAWu o 5EV.
Objektivy a hloubka ostrosti
Jedním z často zmiňovaných mýtů mezi fotografy je to, že středoformát nabízí jinou (menší) hloubku ostrosti. Není to pravda. Tedy většinou. Fujifilm v současné době vyrábí nativní skla s maximální světelností f/1.7. Po vynásobení crop faktorem 0.79 dostáváme hloubku ostrosti f/1.3, což je stále úctyhodné, ale jak všichni víme, na FF jsou k dostání monstra o světelnostech f/1.2, f/1.0, nebo dokonce f/0.95.
Pokud tedy fotograf touží po opravdu minimální hloubce ostrosti, FF je lepší volba. Jenže. Ne tak docela. Na středoformát lze totiž s větším či menším úspěchem adaptovat i objektivy ze 35mm systémů a některé z nich dokonce vykreslí plný formát snímače. Sice občas s lehkou vinětací a větší či menší ztrátou ostrosti směrem do rohů, ale vykreslí. Výsledkem jsou pak opravdu extrémní ohniska a světelnosti. Já sám mám zkušenost s použitím legendární Sigmy 40 f/1.4 ART, která s využitím adaptéru Fringer na Fujifilm GFX 100 II funguje jako objektiv 32 f/1.1, což je něco nevídaného. Navíc s funkčním ostřením i přenosem dat z objektivu do foťáku.
V experimentování lze pak jít i do extrémů a existují kolegové, kteří s úspěchem využívají objektivy jako TTArtisan 50mm f/0.95 a získávají monstrum, které funguje jako 40mm f/0.75. A to už ve fullframe opravdu nenajdeme.
Rychlá odpověď na otázku, zda středoformát nabízí menší hloubku ostrosti je: Ne. Při troše snahy ale ano a to až do opravdových extrémů.
Ostrost a nepřekonatelná úroveň detailů při velkém zvětšení, minimální zrno i na vysoké citlivosti ISO 1600 a jemné přechody barev i jasu. Středoformátové dělo Fujifilm GFX 100 ve své plné síle.
Sony A1 v detailu. Ostrost na poměry FF dobrá, ale ISO1600 a tmavá scéna způsobují ztrátu detailů jak kvůli zrnu, tak kvůli menšímu rozlišení, než je k dispozici na středoformátu.
Detail fotografie z Canonu R5. Ostrost je na poměry fullframe dobrá, vysoká citlivost ISO1600 za nižší světelné hladiny už se projevuje zvýšeným šumem.
Shrnutí
Abych to tedy celé shrnul. Současné fullframe foťáky jsou bez debaty rychlejší. Jejich rozlišení, dynamický rozsah i barevné podání budou pro většinu fotografů dostatečné, stejně jako ostrost objektivů. Pokud ale fotograf aspiruje na vyšší mety, potřebuje více dat, ostrosti, rozlišení, nebo dělá větší tisky, je daleko lepší volbou středoformátový systém. Je třeba oželet trochu rychlosti a připlatit si, nicméně rozdíl v ceně už není zdaleka tak velký, jako před příchodem systému GFX. Na oplátku dostává u Fujifilm GFX II (ale i u nižšího modelu GFX 100S) jistotu, že zachycuje svá díla v maximální možné kvalitě, ostrosti a zachová je pro budoucí generace. A to je pocit, který nelze nahradit.
