X talk
Čtěte více
Když jsem jako malý dostal hračku, kterou jsem si oblíbil, tak jsem si jí jako mnoho jiných dětí bral do postele a spal s ní. Jako dospělý už nedostávám hračky v podobě plyšových zvířátek, vojáčků nebo stavebnic. Místo hraček jsou to někdy fascinující stroje výjimečného technologického pokroku. A jeden z nich mi minulý rok způsobil tak intenzivní pocity dětské radosti, že mě to samotného překvapilo a musel jsem pro sebe zkoumat, v čem kouzlo nového přístroje spočívá.
Už jsem několik fotoaparátů vyzkoušel, a i když mě občas některý překvapil, tak se většinou nejednalo o závratnou zkušenost. První zkušenost s GFX 100RF se týkala ergonomie. Foťák mi padnul výborně do ruky. I díky kompaktnímu objektivu byl narozdíl od jiných modelů z řady GFX velmi lehký. Neměl jsem pocit, že jakýmkoli způsobem přetěžuji zápěstí. Zároveň je jeho tělo o něco vyšší než modely z X-série, což mi vyhovovalo, protože jsem ho mohl s jistotou držet všemi pěti. Pocit, který takový úchop foťáku umožňuje, se promítá do zbytku těla. Je to jako když si nazuji boty, které mi perfektně sednou na nohu. Ovlivní to pak mou chůzi a pokud se v takových botách cítím dobře a vnímám, že stojím nohama pevně na zemi, může mi to mírně zvýšit sebevědomí. Podobný efekt registruji, když nový fotoaparát pravidelně beru do ruky. Pojí se s ním důvěra, že mám v roce spolehlivý nástroj pro můj pravidelný vycházkový rituál. Věřím, že i takové drobné změny v pocitech z funkčního i estetického designu se projevují ve výsledných fotografiích. Bylo to trochu jako vystoupit z pohorek a nazout si před běháním tretry.
GFX 100RF se vyrábí v černé a stříbrné variantě. Dříve jsem skoro výhradně pracoval s fotoaparáty v černé variantě a to i v případech X100 nebo X-Pro, které provedením připomínají klasické hledáčkové fotoaparáty neboli range-findery. U 100RF se poprvé za posledních 12 let přikláním ke stříbrné variantě. Působí na mě solidně. Možná to je technicky pokročilejším provedením. Dolní i horní hliníkové pláty jsou vyrobeny jako jednolité části s ostřejšími hranami. Fotoaparát tak celkově vytváří dojem luxusu a technické přesnosti. Všechny ovládací prvky na fotoaparátu, včetně hliníkových kroužků na clonu, ostření, závěrku, dorovnání expozice nebo změnu poměrů stran jsou také hliníkové. U žádného z nich jsem nezaregistroval jakýkoli zádrhel v ovládání. Všechny se otáčí plynule způsobem, který se příjemně ovládá a doplňuje celkový pocit kvality z provedení fotoaparátu.
Myslím, že největší výtkou u GFX 100RF může být trochu vyšší clonové číslo objektivu. Dovedu si představit, že pokud někdo chce fotit perfektně čisté noční fotografie a rád by se pohyboval u ISO hodnot do 800, určitě nebude nebude tento fotoaparát jeho první volbou. Nebude pravděpodobně prioritou ani pro fotografy, kteří se vyžívají ve focení snímků se sametově jemně rozmazaným popředím nebo pozadím. Z mého pohledu větší formát snímače umožňuje dostačující bokeh i při focení s clonovým číslem f/4. Na druhou stranu si pamatuji doby, kdy jsem vyhledával objektivy s clonou 1.2, abych měl subjekt ve snímku izolovaný a mohl jsem tak například utlumit rušivé elementy v pozadí. Dnes už takhle nefotím a naopak tíhnu často i k vyšším clonám, abych měl snímek spíše celkově proostřený. U jiného fotoaparátu ze série GFX mám dva objektivy s podobnou ohniskovou vzdáleností: 55mm f/1.7 a 50mm f/3.5. Kdykoli jsem šel fotit jen tak pro radost, vždycky jsem si bral objektiv s nižší světelností, protože byl podstatně menší, lehčí a také mě nesváděl k tomu, abych dělal líbivé fotografie pomocí nízké clony. Vnímal jsem v tom i takovou hravou výzvu, že pokud chci něco ve snímku zvýraznit, musím to udělat buď pomocí světla nebo kompozice. Takový přístup mám i ke GFX 100RF a jsem vděčný, že je díky pevnému objektivu fotoaparát tak lehký.
Dříve jsem hodně cestoval a nosil u sebe několik objektivů. Vždycky se k tomu pojil i pocit, že moje fotografie musí být perfektní, když kvůli nim táhnu takové vybavení. S tímto foťákem se mi mnohem lépe daří si nedělat z fotografie práci, ale udržet jí v rovině koníčku a zábavy. Někdo si může říct, že přístroj za takové peníze přece není pro zábavu. Z mého pohledu je pravidelné focení ten největší trénink, který ovlivňuje všechny mé další fotografické aktivity. Pokud budu tedy mít fotoaparát, který mi pomáhá pravidelně fotit a tím trénovat a rozvíjet vnímání, tak je to z mého ta nejdůležitější investice. Neříkám, že se podobná práce nedá dělat na modely třeba z řady X100. Začátečníkům bych i doporučil modely nižších řad, protože pružnost dat z GFX série je tak vysoká, že je lehké sklouznout k přemýšlení typu “to upravím v post-processu” a vlastně pak nemusí docházet k tak pečlivému tréninku ve vnímání světla. Na druhou stranu je práce s GFX obrovská radost. Vykreslení stínů je jemnější, barvy jsou přesnější a díky pevnému objektivu a vysokému rozlišení 100 megapixelů je ostrost fotografií často až zarážející.
Právě kvůli rozlišení snímače si Fujifilm dovolil i pro mě jednu naprosto zásadní invenci. Na přední straně fotoaparátu je nyní páčka, kterou lze měnit ořez snímku. Na displeji zároveň vidím, kterému GF objektivu takový ořez zhruba odpovídá. Mohu si vyzkoušet jakou perspektivu by mi nabídly objektivy GF 45mm, 63mm a 80mm. I při maximálním ořezu vznikají snímky s rozlišením 18 megapixelů. Dříve jsem s sebou nosil objektivy v podobných ohniskových vzdálenostech, abych se mohl lépe přizpůsobit scéně, kterou fotografuji. Zároveň jsem se tím postupně učil jakým způsobem různá skla pracují s prostorem – jak ho případně rozšiřují nebo naopak komprimují. Díky neskutečnému rozlišení a ostrosti objektivu teď s GFX 100RF stačí, když si akorát ráno hodím fotoaparát přes rameno a můžu jít fotit. Tu lehkost si užívám a z pravidelných cest za fotkami se postupně stávají spíš procházky, u kterých fotím, co mě zrovna potěší nebo zaujme.
Poslední novou vlastnost fotoaparátu, kterou bych rád vyzdvihnul, ale kterou příliš často nepoužívám, je možnost měnit díky specifickému kroužku nastavení poměru stran. Někteří zahraniční fotografové, s kterými jsem GFX 100RF společně testoval, si nemohli tuto funkci vynachválit a byla pro ně největším lákadlem foťáku. Možná mám k fotografii trochu tradičnější přístup a jsem zvyklý se držet základního formátu přístroje, s kterým zrovna pracuji. Poměr stran 4:3 mi v tomhle případě naprosto vyhovuje a s ohniskem 35mm (28mm po přepočtu na kinofilm) využívá maximálního rozlišení snímače. S fotoaparátem jsem celkově naprosto spokojený a dovedu si představit, že si s ním vystačím na nejeden budoucí projekt nebo fotoknihu.
Když v březnu v Praze končil X-Summit, který Fujikině předcházel, pozvali si nás lidé z japonskému Fujifilmu do několika místností, abychom postupně dávali zpětnou vazbu na to, jak se nám s fotoaparátem pracuje. Chtěli slyšet, co nás na něm nejvíc baví a co nás třeba naopak trápí. Mou hlavní obavou bylo, aby se dál vyráběly v takové kvalitě, v které jsou nyní, a aby do budoucna byly dostupné pro případ, že budu někdy potřebovat nový. Poprvé v životě chodím fotit s přístrojem, u kterého mám pocit, že někdo doopravdy naslouchal tomu, co fotografové od svého přístroje chtějí. Když si vezmu GFX 100RF do ruky, tak mám chuť jít fotit. To je pro mě základní předpoklad k tomu, abych fotil častěji a mohl se tak konzistentně vyvíjet a zkoumat co pro mě fotografie znamená. A konečně nemám pocit, že chodím ven za účelem fotit, ale že chodím ven pro vlastní radost a v důsledku toho fotím. TO myslím i nejlépe vystihuje lehkost, kterou mi focení z GFX 100RF přineslo.
