Tiskové zprávy
Zajímavosti
Čtěte více
Během let focení přírody mi rukami prošly všemožné objektivy mnoha značek od laciných zoomů přes vysoce světelná pevná skla až po moderní lehké telezoomy jako je Fujinon XF150-600mm. Ač všechny sledují podobný cíl, focení s nimi se přeci jen trochu odlišuje. Dnes se podíváme na pár tipů pro používání posledně jmenovaných telezoomů.
Telezoomy platily dlouhou dobu za sice ekonomičtější, leč vysoce limitované řešení potřeby delších ohnisek. I z vlastní zkušenosti mohu říct, že jejich optická kvalita opravdu často pokulhávala, někdy i fatálně. U současných modelů, jako je třeba Fujinon XF150-600mm, to už obvykle neplatí – objektivy této kategorie poskytují vynikající ostrost. Mezi jejich další výhody patří velký rozsah ohnisek při relativně nízké váze a kompaktních rozměrech a obvykle disponují kvalitní optickou stabilizací, která zvláště ve spolupráci se stabilizací snímače (IBIS) umožňuje používat poměrně dlouhé časy z ruky. Naopak se ale (právě kvůli hmotnosti, velikosti a také ceně) vydaly cestou snižování světelnosti za kdysi víceméně nepřekročitelnou hranici f/5.6. S tím ovšem souvisí potřeba do určité míry přizpůsobit i fotografické postupy. Nabízím pár tipů, které vám mohou práci s takovýmito objektivy usnadnit.
1. Nalezení motivu v hledáčku
Můj první tip směřuje k té úplně základní potřebě – dostat zvíře do hledáčku. Dlouhá ohniska v tomto směru vyžadují praxi a trénink. Když jsem přešel z XF100-400mm na XF150-600mm, byl jsem překvapen, oč těžší bylo zacílit například na menší pěvce. Na 400 mm (ekvivalent 600 mm na full-frame) jsem byl schopen přiložit fotoaparát k oku a prakticky s jistotou přitom namířit na správné místo. O 50 % delší ohnisko najednou znamenalo mnohem menší přesnost a více chyb. Občas jsem kvůli tomu i nějaký motiv nestihl vyfotit. Postupně jsem se praxí zlepšil, ale pořád cítím, že s těmi 900 mm (po přepočtu na full-frame) nejsem tak jistý.
Stehlíci nejsou zrovna ptáci, kteří pózují dlouho a byla by škoda, kdyby mi tihle krasavci utíkali kvůli tomu, že je nestihnu najít v hledáčku. A změť křovin a bodláčí vám v orientaci příliš nepomůže. (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 1250)
Moje rada tedy zní: využívejte možnost zoomování. V řadě situací, jako je například focení ptáků ve stromech či keřích, je prohledávání scény s nejdelším ohniskem pomalé a nepřesné. Je lepší odzoomovat třeba na 400 mm (někdy klidně i méně), lokalizovat motiv a pak si jej teprve zase zoomem „přitáhnout“.
S touto technikou by se měla vaše „muška“ citelně zlepšit, zvláště v komplikovanějších podmínkách. Je proto dobré vyladit úchop objektivu, aby se vám zoomovací prstenec snadno ovládal a nepohybovali jste při jeho používání fotoaparátem, a naučit se po paměti zvládat směr otáčení. Jakékoliv váhání vás může pochopitelně stát záběr.
To samé mimochodem platí i pro letovky ptáků. 600 mm (respektive 900 mm na full-frame) je opravdu hodně a dostat do záběru letícího ptáka je s plným přiblížením těžké. Pokud navíc fotíte proti nebi, chybějí jakékoliv záchytné body, které by vám pomohly se zorientovat. Odzoomování na širší záběr je tak často jediná možnost jej najít.
Kormorán velký, Itálie (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 1000)
Bonusový tip k letovkám: nejdelší ohnisko pro ně zdaleka nemusí být to nejvhodnější. Kromě samotného komponování je s ním mnohem těžší dosáhnout správného zaostření i zamezit pohybové neostrosti. Pokud pak navíc pták vyplňuje téměř celý hledáček, zvyšuje se výrazně riziko, že vám ze záběru částečně nebo zcela uteče, případně, že v některých pozicích odřežete konce křídel nebo budete komponovat příliš natěsno. I 26 megapixelů skýtá dost prostoru pro volnější kompozici a následný případný kompoziční ořez. Na druhou stranu musím ale také zmínit, že při pohledu do hledáčku se nám často zdá, že pták zabírá téměř celý hledáček, a pak se nestačíme divit, jak malý je ve výsledné fotce. Letovky jsou prostě dřina 🙂
Kvakoš noční, Borneo – foceno kratším ohniskem z loďky (Fujifilm X-T50 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 265 mm, f/7.1, 1/1000 s, ISO 2500)
2. Ostření v horších světelných podmínkách
Focení zvířat s sebou často přináší komplikované světelné podmínky – a tím myslím především nedostatek světla. Zvířata jsou aktivní brzy ráno nebo večer, některá žijí v lesích, kde koruny stromů omezují sluneční svit, a podobně. Nebudeme si nic nalhávat, telezoomy nám v tomto směru zrovna nepomáhají, protože, jak jsem už napsal, mívají stále častěji světelnosti f/6.3, f/7.1 nebo f/8. Clonová čísla to pro samotné focení v řadě případů nejsou vyloženě limitující – při focení pěvců nebo jiných menších zvířat je to často rozumná hodnota pro dostatečnou hloubku ostrosti – ale mají některé vedlejší efekty.
Tím pro mě nejcitelnějším je, že scénu o to hůře vidí ostřící body. Množství světla, které na ně dopadá, je světelností limitováno. Tím pádem je ostření obvykle pomalejší a v extrémních případech se může jevit takřka nemožné. Jinak řečeno, stejný fotoaparát bude na tutéž scénu s objektivem s f/2.8 ostřit typicky rychleji a spolehlivěji než s f/8 – nezávisle na tom, jakou reálnou clonu na objektivu nastavíte, protože při ostření je clona zcela otevřená.
Speciálně s XF150-600mm při jeho světelnosti f/8 jsem se už několikrát setkal s tím, že objektiv například v příšeří hustě zarostlého pralesa lovil zaostření sem a tam bez úspěchu.
Moje rada pro podobné extrémní situace zní: pomozte objektivu s ostřením tím, že ho přibližně navedete na požadovaný motiv.
Lesní šero je přesně ta situace, která méně světelným objektivům může komplikovat zaostření. Pokud AF bloudí nebo se chytá nějakého jiného motivu v pozadí, pomozte mu zaostřením na přibližně správnou vzdálenost. Rajka queenslandská (Fujifilm X-T5 + XF150-600mmF5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 2000)
Jak to udělat? Není to tak složité. Čistě s využitím AF si můžete pomoct kontrastnějším objektem zhruba ve správné vzdálenosti. Může jít třeba o kůru stromu, pruh prosvítajícího světla nebo listí na zemi. Pokud se objektiv nechce chytit, překomponujte na takové místo, zaostřete na něj a zamiřte zpět na motiv. Zní to komplikovaně, ale věřte mi, že pokud si tento postup zažijete, stane se pro vás takřka automatickým.
Druhou možností je manuální ostření. Sám ho prakticky nepoužívám pro primární zaostření (moje zkušenost je, že i strádající autofocus dává s teleobjektivem obvykle přesnější výsledek, než mé oko a ruka, byť podpořené funkcí focus-peaking). Ale pro rychlé přeostření na zhruba správnou vzdálenost, kterou pak už doladí AF, je super. Na fotoaparátech Fuji můžete zvolit pro tuto metodu dvě možnost:
- Můžete mít trvale nastavené manuální ostření, při kterém zadní tlačítko AF-ON (nebo jiné, když si na něj nastavíte stejnojmennou funkci) stále bude spouštět automatické ostření. Nevýhodou je, že kdykoliv pohnete ostřícím kroužkem, změníte zaostřenou vzdálenost – a to třeba i omylem, když fotoaparát visí na popruhu nebo ho o něco opíráte.
- Nebo můžete nechat z protože nebude aktivní apnuté automatické ostření a v menu AF/MF zapnout volbu AF+MF. To způsobí, že ostřící kroužek bude fungovat během aktivace automatického ostření (buď při namáčknutí spouště nebo zadním tlačítkem). V tu chvíli můžete opět kroužkem zaostřit na zhruba správnou vzdálenost a následně opětovnou aktivací AF finálně doostřit na motiv. Pokud zrovna neostříte, zaostření si kroužkem nemůžete rozhodit, protože nebude aktivní.
Ačkoliv dnes hovoříme hlavně o méně světelných telezoomech, stejný postup používají fotografové zvířat i s těmi nejdražšími pevnými skly, protože v některých situacích prostě ostření trochu pomoci potřebuje. Zvláště užitečné to je, pokud fotoaparát zaostří dozadu za motiv – odtud se ostření vracívá méně ochotně než při ostření příliš blízko.
Bonusový tip: začínat s automatickým ostřením nastaveným přibližně do správné vzdálenosti je dobrý návyk obecně. Vždy je lepší, pokud AF musí přeostřit o několik (desítek) centimetrů než když je to několik (desítek) metrů. Důležité je to také pro AI detekci zvířat (nebo jiných objektů) – v takovém případě musí software fotoaparátu zvíře v obraze rozpoznat, což se mu nepovede, pokud bude příliš rozostřený.
Bonusový tip číslo 2: pokud vyčkáváte na nějaký děj odehrávající se na konkrétním místě a zvláště pokud hádáte, že se bude opakovat, můžete si také na objektivu XF150-600mm nastavit volič funkce ostření na Preset, uložit si aktuální zaostřenou vzdálenost tlačítkem Set a pak se na toto zaostření snadno vrátíte jedním ze čtveřice tlačítek v přední části objektivu.
Tlačítka na objektivu XF150-600mm – s nastavenou volbou PRESET lze tlačítkem SET uložit aktuální zaostřenou vzdálenost a šedými tlačítky před ostřícím kroužkem se na ní instantně vracet.
3. Rozostřené pozadí
Nejčastější obava fotografů je, jestli jim méně světelné sklo dovolí dostatečně rozostřit pozadí. Clona je samozřejmě podstatný faktor, ale zredukovat problematiku jen na ní by byla chyba. Z praxe mohu potvrdit, že i při cloně f/8 jde mít ve fotkách pozadí rozmazané až běda. Jestli to tak bude, závisí (kromě clony samotné) na dvou dalších faktorech:
- Měřítku zvětšení – neboli čím menší zvíře vyplní vaší fotografii, tím menší bude hloubka ostrosti.
- Vzdálenosti pozadí – čím dále bude za zvířetem, tím více se samozřejmě rozmaže.
Moje doporučení tedy je: pokud je to možné, přemýšlejte o tom, kam si s fotoaparátem stoupnete, a hledejte nejlepší úhel, kdy zvíře bude optimálně v jedné třetině vzdálenosti mezi vámi a pozadím – nebo ještě blíže.
Může to znít jako hraběcí rada, protože ve wildlife fotografii často nemáme scénu pod kontrolou. Ale přesto jsou případy, kdy ta možnost existuje, a je dobré na to myslet – například, když si jdete někam sednout na čekanou. A někdy se stane, že i při neplánovaném setkání se zvířetem dokážete najít úhel, kdy se za ním otevře více prostoru, takže to stále zkoušejte. Snad vás ukázky přesvědčí, že to není nemožné.
Následující dvě fotografie vznikly na stejném místě – jednalo se o asi 15 metrů širokou zátočinu, kterou hojně navštěvují pisily při hledání potravy. Oba snímky jsem pořídil s XF150-600mm, ale v prvním případě jsem fotil kolmo přes zátočinu, zatímco v druhém v podélném směru. Znamenalo to jen vybrat si vhodné místo blízko břehu, kde jsem se zamaskoval:
Pisila čáponohá, Itálie (Fujifilm X-T5 + XF150-600mm F5.6-8 R LM OIS WR at 600 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 400)
Pisila čáponohá, Itálie (Fujifilm X-T5 + XF150-600mm F5.6-8 R LM OIS WR at 539 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 800)
A ještě jedna starší fotografie, která dokazuje, že u menších tvorů, jako jsou třeba pěvci, se dá příjemně působící hloubky ostrosti dosáhnout i v poměrně členitém prostředí, jako je interiér koruny stromů. Foceno sice ještě s XF100-400mm, ale na clonu f/7,1, kterou XF150-600mm nabízí do ohniska 539 mm:
Vrabec obecný, Česko (Fujifilm X-Pro2 + XF100-400mm F4.5-5.6 R LM OIS WR at 400 mm, f/7.1, 1/125 s, ISO 1600)
Kategorií, kde budou méně světelné objektivy tahat za kratší konec, jsou ovšem záběry větších zvířat. U nich je již zmíněné a důležité měřítko zvětšení malé, zvláště pokud je chceme i trochu zasadit do krajiny. V takovém případě roste hloubka ostrosti rychle a jestli pozadí není opravdu daleko za zvířetem, pravděpodobně se vykreslí výrazněji. Tehdy je světelnější objektiv nejspíš jediným řešením.
Situace, kdy se může hodit světelnější objektiv – o rozostřené pozadí této fotografie soba špicberského ve svém prostředí se postaral skvělý Fujinon XF200mmF2 (Fujifilm X-T3 + XF200mmF2 R LM OIS WR, f/2, 1/340 s, ISO 160)